Duben 2015

Běhání aka random výstřižek z mého deníčku

19. dubna 2015 v 20:18
První běh aneb Ve dvou se to lépe vzdává
Moje každodenní psychické přemlouvání nabralo ten správný směr dne 6. srpna, kdy jsem se po dlouhé době odhodlala jít si zaběhat.
Nebudeme si nic nalhávat, celý den jsem nejedla zdravě. Běhání to dožene, říkala jsem si.
Den předem jsem ve spontánní konverzaci o věcech, co zdaleka připomínají hubnutí, nadhodila téma o běhání. Nečekaně se mi dostalo rychlé odpovědi. Další den ve 3 u rybníka Bulhar.
Den poté jsem se tedy oblékla do černobílých legín a černého tílka, které jsem vybrala až na 3tí pokus. Svůj outfit jsem vybírala s vědomím, že i když budu vypadat jako zpocené zarudlé prase, měla bych být aspoň hezky oblečená.
Babičce jsem s vědomím, že jdu na návštěvu k mému nyní již běžeckému parťákovi, proklouzla. Měla jsem štěstí, původně mi chtěla dát našich 20 vajec, abych je dala rodině Terry, mé kamarádce, se kterou běhám. No, nakonec jsem se vykecala.
Patnáct minut předem jsem čekala na lávce, ale nebyla jsem si jistá, na jaké mám být, když jsou na daném místě dvě. Nečekaně jsem čekala na té špatné. V tuto chvíli je vhodné poděkovat mému mobilnímu operátorovi T-Mobile, že jsem se dovolala Terry, kde trošku zklamalo spojení díky tomu, že její bratr, Dominik, hovor převzal a já tedy musela poslouchat jeho chabé napodobení šumění a následně jeho beat boxu (jestli se o beat box vůbec jednalo). Hovor nabral grády, až když jsem zaslechla Terryin hlas křičet "Jdi do prdele, Dommie". Pak se hovor přerušil a pak se opět opuštěnou loukou, kde ticho přerušovalo jen občasné kvokání našich slepic (co hodinu poté prožily traumatizující setkání s kolemjdoucím psem), rozeznělo mé vyzvánění a já s radostí hovor přijala. A to je konec story, kdy mi došlo, že stojím na špatné lávce.
Cestou k druhé, té správné lávce, jsem se trošku rozběhala. Když jsem v půlce cesty nemohla popadnout dech, řekla jsem si tiché "potěš pánbůh", ale hned na to jsem se musela vzchopit, jelikož kolem mě procházel neznámý kolemjdoucí a já se musela chlubit s faktem, že běhám.
Až jsem dorazila k lávce, spíše mostu, sedla jsem si a sledovala zem, kde se rákosí podivně hýbalo, že jsem se bála, co tam je. Z mé původní myšlenky zmije se vyklubala kačena a ani jsem se nenadala a opět jsem přijala hovor od Terry.
Terry: Ahoj.
Já: Ahoj.
Terry: Hele, nevadilo by ti, kdybys musela chvilku počkat? No víš, když řeknu, že tam musím být ve dvě, tak to znamená, že ve dvě vycházím z domu, takže, chápeš-
Já: Terry, jsou 3 hodiny.
Zatímco se rozlehl Terryin smích v reproduktoru, já jsem se zvedla, típla hovor a rozeběhla se vstříc rodinnému známému, abych se opět vychloubala, jak běhám. Dokonce se za mnou i otočil. Dokonce jsem i zakopla.
Na cestě se krátce na to zjevila postava blízce podobná Terry. Zamávala jsem, ale žádná reakce. V tu chvíli mi hlavou proběhla myšlenka, zda to vůbec je Terry. Čím víc se přibližovala, tím víc jsem mávala a následně si opakovala, jestli mávám na správného člověka, dokud se mi nedostalo opětovného zamávání.
Následovala konverzace "Nevýhody běhání" a "Proč si nebrat flašku k běhání", ten názor na druhou konverzaci jsem změnila ihned po mém prvním běhání.
Cesta se vybírala snadno, buď louka plná klíšťáků, nebo jakž takž prošlapaná cesta. Pak nastal další rozhovor:
"Tak, budeme teda běhat?" zeptala jsem se.
"Asi jo."
"No, tak začni."
Chvilku jsme běželi, dokud jsem se nezačala smát, přestala dýchat a nakonec i přestala běhat. Takhle se to opakovalo několikrát.
Snažila jsem se naladit tu správnou atmosféru puštěním písně "Work Bitch" od Britney Spears, ale to nepomohlo. Další pokus myslet na něco jiného než na běh ztroskotal ve chvíli, kdy jsem začala myslet na to, jak by se v tomhle lesu dobře natáčel první díl The Hunger Games. Pak následoval další záchvat (ne astmatický, smíchu, i když ten astmatický celkem připomínal). Nakonec jsem si v duchu představovala, jak na mě někdo ječí "Běž, svině." - Ze všech možností byla nejúčinnější.
Dále jsme se rozhodli projít to menší prošlapanou příkrou cestou dolů k rybníčku. Nejdřív se ozvala má nečekaná, dosud neobjevená, alergie, takže jsem musela smrkat do listu stromu! A zatímco Terry zápasila s návalem pavouků a pavučin, já kýchala a využívala své bio kapesníčky… Dokud jsem nespolkla něco neznámého (předpokládám mouchu), to už byl těžší kalibr.
A pak jsme došli dolů k rybníčku. A pak jsme trochu běželi. A pak jsem hovořila s humorem o zdravotnickém kroužku a zapomněla jsem, že tam sama Terry byla. To už tak vtipné nebylo.
A s posledním rozhovorem, kde jsme se navzájem utěšovaly, že rychlá chůze je účinnější než běh jsme došli k nám domů, kde na nás čekala pitná tekutina (děkujeme společnosti Rajec) a hroznové víno.