Běhání aka random výstřižek z mého deníčku

19. dubna 2015 v 20:18
První běh aneb Ve dvou se to lépe vzdává
Moje každodenní psychické přemlouvání nabralo ten správný směr dne 6. srpna, kdy jsem se po dlouhé době odhodlala jít si zaběhat.
Nebudeme si nic nalhávat, celý den jsem nejedla zdravě. Běhání to dožene, říkala jsem si.
Den předem jsem ve spontánní konverzaci o věcech, co zdaleka připomínají hubnutí, nadhodila téma o běhání. Nečekaně se mi dostalo rychlé odpovědi. Další den ve 3 u rybníka Bulhar.
Den poté jsem se tedy oblékla do černobílých legín a černého tílka, které jsem vybrala až na 3tí pokus. Svůj outfit jsem vybírala s vědomím, že i když budu vypadat jako zpocené zarudlé prase, měla bych být aspoň hezky oblečená.
Babičce jsem s vědomím, že jdu na návštěvu k mému nyní již běžeckému parťákovi, proklouzla. Měla jsem štěstí, původně mi chtěla dát našich 20 vajec, abych je dala rodině Terry, mé kamarádce, se kterou běhám. No, nakonec jsem se vykecala.
Patnáct minut předem jsem čekala na lávce, ale nebyla jsem si jistá, na jaké mám být, když jsou na daném místě dvě. Nečekaně jsem čekala na té špatné. V tuto chvíli je vhodné poděkovat mému mobilnímu operátorovi T-Mobile, že jsem se dovolala Terry, kde trošku zklamalo spojení díky tomu, že její bratr, Dominik, hovor převzal a já tedy musela poslouchat jeho chabé napodobení šumění a následně jeho beat boxu (jestli se o beat box vůbec jednalo). Hovor nabral grády, až když jsem zaslechla Terryin hlas křičet "Jdi do prdele, Dommie". Pak se hovor přerušil a pak se opět opuštěnou loukou, kde ticho přerušovalo jen občasné kvokání našich slepic (co hodinu poté prožily traumatizující setkání s kolemjdoucím psem), rozeznělo mé vyzvánění a já s radostí hovor přijala. A to je konec story, kdy mi došlo, že stojím na špatné lávce.
Cestou k druhé, té správné lávce, jsem se trošku rozběhala. Když jsem v půlce cesty nemohla popadnout dech, řekla jsem si tiché "potěš pánbůh", ale hned na to jsem se musela vzchopit, jelikož kolem mě procházel neznámý kolemjdoucí a já se musela chlubit s faktem, že běhám.
Až jsem dorazila k lávce, spíše mostu, sedla jsem si a sledovala zem, kde se rákosí podivně hýbalo, že jsem se bála, co tam je. Z mé původní myšlenky zmije se vyklubala kačena a ani jsem se nenadala a opět jsem přijala hovor od Terry.
Terry: Ahoj.
Já: Ahoj.
Terry: Hele, nevadilo by ti, kdybys musela chvilku počkat? No víš, když řeknu, že tam musím být ve dvě, tak to znamená, že ve dvě vycházím z domu, takže, chápeš-
Já: Terry, jsou 3 hodiny.
Zatímco se rozlehl Terryin smích v reproduktoru, já jsem se zvedla, típla hovor a rozeběhla se vstříc rodinnému známému, abych se opět vychloubala, jak běhám. Dokonce se za mnou i otočil. Dokonce jsem i zakopla.
Na cestě se krátce na to zjevila postava blízce podobná Terry. Zamávala jsem, ale žádná reakce. V tu chvíli mi hlavou proběhla myšlenka, zda to vůbec je Terry. Čím víc se přibližovala, tím víc jsem mávala a následně si opakovala, jestli mávám na správného člověka, dokud se mi nedostalo opětovného zamávání.
Následovala konverzace "Nevýhody běhání" a "Proč si nebrat flašku k běhání", ten názor na druhou konverzaci jsem změnila ihned po mém prvním běhání.
Cesta se vybírala snadno, buď louka plná klíšťáků, nebo jakž takž prošlapaná cesta. Pak nastal další rozhovor:
"Tak, budeme teda běhat?" zeptala jsem se.
"Asi jo."
"No, tak začni."
Chvilku jsme běželi, dokud jsem se nezačala smát, přestala dýchat a nakonec i přestala běhat. Takhle se to opakovalo několikrát.
Snažila jsem se naladit tu správnou atmosféru puštěním písně "Work Bitch" od Britney Spears, ale to nepomohlo. Další pokus myslet na něco jiného než na běh ztroskotal ve chvíli, kdy jsem začala myslet na to, jak by se v tomhle lesu dobře natáčel první díl The Hunger Games. Pak následoval další záchvat (ne astmatický, smíchu, i když ten astmatický celkem připomínal). Nakonec jsem si v duchu představovala, jak na mě někdo ječí "Běž, svině." - Ze všech možností byla nejúčinnější.
Dále jsme se rozhodli projít to menší prošlapanou příkrou cestou dolů k rybníčku. Nejdřív se ozvala má nečekaná, dosud neobjevená, alergie, takže jsem musela smrkat do listu stromu! A zatímco Terry zápasila s návalem pavouků a pavučin, já kýchala a využívala své bio kapesníčky… Dokud jsem nespolkla něco neznámého (předpokládám mouchu), to už byl těžší kalibr.
A pak jsme došli dolů k rybníčku. A pak jsme trochu běželi. A pak jsem hovořila s humorem o zdravotnickém kroužku a zapomněla jsem, že tam sama Terry byla. To už tak vtipné nebylo.
A s posledním rozhovorem, kde jsme se navzájem utěšovaly, že rychlá chůze je účinnější než běh jsme došli k nám domů, kde na nás čekala pitná tekutina (děkujeme společnosti Rajec) a hroznové víno.
 

"To do" seznam

14. března 2015 v 14:13 |  my diary
Už asi půl roku se snažím sama sebe dokopat k nějaké změně mého života k lepšímu. Tedy, můj výraz "život k lepšímu" znamená ve větší míře víceméně jen to, abych začala sledovat seriál, který chci sledovat už asi rok a nikdy jsem se k tomu nedostala.
Proto jsem si o jednu hodinu literatury řekla, že si do svého "výtvarka & hudebka & člověk svět a práce & výchova ke zdraví (ve skutečnosti je VkZ jen sexuální výchova, která se přikrášlila tak, aby to vypadalo na rozvrhu dobře)" sešitu napíšu seznam deseti bodů, které budu plnit každý týden.

1. Žít 5 dní ze 7mi zdravě.
-jelikož mám něco jako žaludeční reflux, tak nejím až tak nezdravě, jak to z tohohle bodu může vyznít, protože se mi po každém nezdravém jídle na styl fast food/brambůrky apod. udělá blbě a tak jako "nezdravé jídlo" spíše považuju čokoládu (i když je to nejlepší lék na dobrou náladu).

2. V úterý & sobtu se podívat na Teen Wolf.
-máme to můj oblíbený seriál, na který jsem viděla snad všechny fan videa, ale pořád jsem neviděla ještě ani jednu celou epizodu.

3. Přečíst min. 1 knihu za 14 dní.
-ne, že bych nečetla, jen je hodně knížek, co toužím přečíst a málo času.

4. Jednou týdně se naučit nový recept - zapsat do svého sešítku na recepty.
-chci se naučit vařit, alespoň něco, možná to napsat do kuchařky a pak z ní udělat best seller.

5. Udělat min. 1 týdně 1 video edit & vlog.
-z důvodu, že jsem za tento týden udělala asi 5 editů a 3 vlogy, usuzuju, že to bude nejmenší problém.

6. 1 týdně jít běhat.
-není to tím, že bych nechtěla běhat, ale bydlet ve městě, kde vás všichni znaj je těžký si jít na běh, zatímco by tě někdo neviděl.

7. Starat se o "Judžiho"/Tommy.
-aka můj dosud nenarozený papoušek.

8. Šetřit si peníze.
-v pondělí jsem si objednala kurz angličtiny v Londýně za 70 000Kč, který si budu muset platit ze svého účtu, tohle bude pro mě dost velký problém.

9. Každý den 10 minut relaxace.
-prý to pomáhá, říkají ostatní.

10. Stáhnout si všechny songy Lany Del Rey.
-znám od ní asi 20 písní a všechny jsou "fuckin awesome", takže bych tohoto fakt chtěla docílit.




"1 am" nálada

8. března 2015 v 21:28 |  my diary
Už deset minut sedím s notebookem na klíně a sama se hádám se svým schizofrenním já, o čem mám napsat tento článek. Do uší mi hraje Marina and The Diamonds - Lies, ale jelikož dnes internet nějak hapruje, tak poslouchám prvních třicet sekund už asi po patnácté, což mi alespoň zajistí stoprocentní zapamatování depresivních lyrics, které se v tomto světě označují lidé jako "cool" a "hipsta".
Po finálním odhodlání psát o tom, jak nevím, o čem mám psát, jsem dostatečně líná na to otevřít Word a nakonec píšu celý tento článek do Google Translate, kam si píšu své random poznámky vždy, permanentně si je nechám přeložit do angličtiny a pak si onen překlad pročítám a přemýšlím o všech chybách, které tento překládač udělal.
Bohužel moje naivní očekávání, že mi po napsání prvních dvou odstavců napadne, co mám psát, se nevyplnila a tak se opět snažím zajímavě okecat další odstavec. O čem je zatím tedy celý článek? O ničem.
Opět přepnu na Facebook, projedu celou zeď a poté, co mi zas a zas nic nenapadne, se rozhodnu tento hodně nucený článek napsat jako deníček.
Máte vždy taky takový pocit, kdy si uvědomíte, že Váš život nemá smysl a ani k tomu v blízké budoucnosti nesměřuje? Já osobně mám návaly této určité nálady kolem deváté hodiny večer, v tu chvíli mi vždy začne docházet, jak nejsem naučená na následující den do školy, nemám udělané úkoly, které budu stejně dohánět o přestávku před tím daným předmětem. Jako poslední se ve mně probudí pocit, že nemám žádný sociální život... Jak si to teď pročítám, tak vlastně jediná má chyba, co zde naleznete, je ona devátá hodina. Uznejte, kdybych napsala "jedna hodina ráno", nabralo by to na dramatičnosti, čímž bych docílala perfektního dojmu a spoluprocítění.
Aby jsem vysvětlila psaní o své, řekněme, "1 am" náladě, měla bych jí právě teď, je neděle, přesně 21:12, to je ideální čas propadnout "jako depkám", které s opravdovými depresemi nemají nic moc společného. Ale proč jsem teď happy a píšu tohle? Protože mám prázdniny, což je pro mě něco jako úlevné "hallelujah" s hlasovým rozsahem Mariah Carey a choreografií Beyoncé. Uznejte, není lepší pocit, než jít spát s vědomím, že další den nebudete zaspávat a následovně se spožděním dobíhat autobus.
V deníčku by se kromě jiného mělo psát, co ten dotyčný člověk v ten dotyčný den dělal. Když o tom přemýšlím, byl to můj klasický "nemám, co dělat" den. Ráno jsem vstala a sledovala televizi a editovala videa a jedla a pila a jednou vyšla ven, aby nikdo neřekl, že si neužívám konečně jarního počasí.
Takže dneska bych toto "emotivní" "vylévání" "srdce" radši ukončila, jelikož otázky přisedících znějící "Co to píšeš?" mi už alarmují, že psaní slohů do Google Translate je víc jak nápadné.
 


'bout me

7. března 2015 v 16:17
Tento blog je něco jako osobní deníček dívky s moc velkými sny na to, aby je všechny splnila, díky jejímu "už budu žít zdravě" životnímu stylu.
Polemizuje mezi svým vyspělým a ještě-je-mi-mentálně-pět já, což se projevuje v jejím vyjadřování, kde střídá slova jako (již zmíněné) "polemizovat" a "jéžiškote, to je ťuťu ňuňu". Když už jsme u jejího projevu, používá too much angličtiny v jejích deep slozích.
Život jí momentálně ovládá závislost na jiných za a) lidích, za b) knížkách a za c) zfilmovaných knížkách (pak tu je ještě top secret možnost d) podporování vztahů, které ještě vůbec vztahy nejsou a s největší pravděpodobností vztahy ani nebudou - tzv. shipping -, ona to ale popírá jedním z jejích nejpoužívanějších argumentů "JE TO PRAVÁ LÁSKA!")
Nejradši by měla jako domácího mazlíčka jednorožce, ale po dlouhém zkoumání a finálnímu závěru, že ho asi nesežene, se rozhodla smutek v nevlastnění jednorožce, přebýt koupí papouška, kterého ovšem (zatím!) nemá, jelikož se ještě nevylíhnul a dostane ho v, již 2 roky slibovaném termínu, "Na jaře".
Snaží se být hipster, ale po obarvení vlasů na fialovo-růžovou a její následnou alergickou reakcí na fialovou barvu na vlasy, dospěla k názoru, že to asi nebyl až tak dobrý nápad, proto vyházela celý svůj šatník a nechala si tam normální nestaré kousky a taktéž vymazala ony "hipsta" songy v jejím mobilu a vrátila se k emotional songům a hitparádám.
Jako správná internetová závislačka zde na internetu potkala i svou nejlepší kamarádku, jak ona ráda říká, z dalekých krajin (ve skutečnosti je to Slovensko, ale pššt).
Chodí spát v devět, ale když má rebelskou náladu, tak jde dokonce v půl jedenáctý!
Bojí se pavouků, temné magie, posednutí ďáblem a [jak by řekl Augustus Waters (PS: RIP)] zapomnění. Jen ještě čeká na svou Hazel Grace (v mužském podání, nejlépe s vyzáží Dylana O'Briena), co jí toto tvrzení vyvrátí.
Za životního hrdinu považuje svou rybičku, Skrblíka, která se dožila úctihodných 6ti let.

Kam dál